Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Kulomet MG-34 A MG-42

22. 3. 2007

Kulomety MG-34 a MG-42

Kapitolu samu pro sebe tvoří ďáblův vynález - kulomet.

Tuto automatickou zbraň světu jako první představil roku 1885 Američan Hiram Maxim a o její prvotní použití v boji se zasloužil Brit sir Horatio Herbert Kitchener. Bojový potenciál kulometu byl skutečně mohutný.

DOWNLOAD - Stáhněte si animace, které znázorňují principy fungování automatických zbraní.

Jeden kus se vyrovnal stočlennému oddílu vojáků a jedna kulometná četa dokázala zamezit pohybu nepřítele na rozsáhlé ploše, a to dokonce i v případě, že obsluha neviděla na cílovou oblast.

Typickým příkladem může být britský útok na High Wood v srpnu 1918. Kulometný oddíl obdržel rozkaz zabránit přesunu nepřátelských jednotek za německou linií, ve vzdálenosti více než 1800 m. Deset kulometů Vickers vypálilo během dvanácti hodin neuvěřitelný milion nábojů, jen s krátkými přestávkami na doplňování munice a běžnou údržbu, a způsobilo v cíli příšerná jatka.

Za této situace jakákoliv snaha o ofenzívu vycházela do ztracena a vedla jen k nesmyslnému utrácení životů. A to jenom proto, že si generální štáby nechtěly připustit, že se od napoleonských válek leccos změnilo. Nový impuls musel přijít od níže postavených, mladších a tudíž pružněji uvažujících důstojníků, kteří neměli tak daleko k technickým inovacím jako jejich nadřízení.

Inovací, jejichž účelem bylo pomoci zvrátit situaci, se objevila celá řada. Část z nich se nehodila k ničemu (např. štít proti kulkám, který by žádnou kulku nezadržel), jiné se uchytily a jsou více či méně využívány dodnes. Sem patří například obnovené používání pěchotních granátů, které se naposledy užívaly v 18. století. Bez nich se nedalo obejít při útoku, ani při obraně zákopů či použití minometů.

Protože se klasický těžký kulomet stal páteří obrany zákopů, vznikla potřeba lehčí zbraně stejného principu, schopné postupu spolu pěchotou, jinými slovy lehkého kulometu. Takové zbraně měly lehčí hlavně než těžké kulomety, postrádaly jejich vodní pláště a byly vybaveny puškovými pažbami a pistolovými pažbičkami.

Lehký kulomet mohl být nesen vpřed spolu s pěchotou a vést boj s opevněnými body nepřítele, byl dokonce schopen likvidovat postavení těžkých kulometů. Když se objevila první prakticky upotřebitelná bojová letadla, lehké kulomety se staly ideálními protiletadlovými zbraněmi. A naopak, zabudované v letadlech sloužily jako letecké zbraně.

Němci, kteří vše přizpůsobovali svému Blitzkriegu, pozměnili v tomto smyslu i výzbroj pěchoty. Němečtí konstruktéři tak přišli s revoluční koncepcí tzv. univerzálního kulometu, čili zbraně, která může podle potřeby sloužit jako těžký kulomet na trojnožce i jako lehký se sklopnou dvojnožkou. Kulomet MG-34 této konstrukce se velmi osvědčil později za 2. světové války, takže v období po ní většina armád zavedla do výzbroje podobné zbraně.

Při své poměrně lehké konstrukci odebírala zbraň náboje buď ze "sedlových" zásobníků nebo z pásů po padesáti kusech. Sedlový zásobník tvořily dva bubny po obou stranách hlavně.

K posunu nábojů, které zbraň do nábojové komory střídavě odebírala z obou bubnů, docházelo tlakem pružiny. Do jednoho pásu se vešlo padesát nábojů pospojovaných ocelovými sponami. Pás šlo srolovat a vyjímání nábojů nečinilo potíže. Vzhledem ke dvojí úloze měl kulomet vzduchem chlazenou hlaveň s kruhovými odvětrávacími otvory v opláštění, a ne už onu těžkou a nepružně ovladatelnou vodou naplněnou mezistěnu hlavně jako dřívější těžké kulomety.

Byl tedy i v roli těžkého kulometu lehčí a ovladatelnější než jeho předchůdci. Nedostatkem byla samozřejmě nižší účinnost vzduchového chlazení ve srovnání s vodním, a tak se hlaveň při dlouho trvající palbě přehřívala. I proti tomuto nedostatku však existovala pomoc, neboť přehřátou hlaveň šlo pohotově vyměnit.

Zbraň se vyráběla v letech 1934 až 1945, i když ji hlavně v pozdějších letech války nahrazoval kulomet MG 42. V lehké úpravě vážil kulomet MG 34 zhruba 11,5 kg, tedy o daleko méně než jeho předchůdce MG 08 (62 kg). MG 34 měl dřevěnou ramenní opěrku, pistolovou rukojeť a přední mířidlo se zářezem ve tvaru písmene V. Účinný dostřel činil 2000 metrů, teoreticky dosažitelná kadence neuvěřitelných 800 až 900 ran za minutu.

Tato zbraň dokázala vytvořit neproniknutelnou palební clonu a v řadách nepřátel Německa budila nemalý respekt.

Díky svému provedení vynikla zbraň mechanickou tuhostí a odolností a jako taková odstála bez problémů i za nejrůznějších povětrnostních podmínek, v nichž Němci bojovali, počínaje arktickým chladem a žhavou pouští konče.

V roce 1940 začal Mauser pracovat na vývoji levnějšího a výrobně jednoduššího nástupce prvního universálního kulometu. V nové zbrani se pak účelně skloubily nejlepší vlastnosti MG 34 se zkušenostmi získanými ze samopalu MP 38/40, který byl výrobně nenáročný. Výsledná zbraň - MG 42 - sestávala velkou měrou z levných a snadno zhotovitelných odlitků či výlisků. Žádné zjednodušení však nesmělo jít na úkor kvality; naopak, MG 42 nebyl jen nejlepším kulometem druhé světové války, neboť vynikal nade všemi kulomety, které kdy byly vyrobeny vůbec. Prostě nádhera sama: kromobyčejná snadnost obsluhy se pojila s mechanickou odolností a spolehlivostí. A kadence? Fantastických 1550 výstřelů za minutu. To staccato se nedalo nepoznat. I tento kulomet měl stejně jako MG 34 pohotově výměnnou hlaveň, ba dokonce ještě snadněji vyměnitelnou: jedinou pružinou stačilo uvolnit!


Voják Wehrmachtu na "číhané" u kulometu MG-42 (vzor z roku 1942).

Co do hmotnosti se MG 42 rovnal svému předchůdci, jakož i pásem a sedlovým zásobníkem, takže nebyl problém obě zbraně mezi sebou v boji zaměňovat. I u MG 42 bylo možné několik pásů sepnout dohromady, měly-li být palebné dávky delší. Obě zbraně byly také opatřeny potlačovačem úsťových záblesků, aby je nepřítel v noci nemohl tak snadno rozpoznat. Účinnost tohoto zařízení dále násobilo střelivo se speciální bezzábleskovou náplní.

Spojenečtí vojáci na všech frontách rychle poznali, co "spandau" - tak se zbrani říkalo - dovede, a měli se před ní na pozoru. I americká válečná zpravodajská služba dospěla k témuž názoru a ocenila kulomet jako nejznamenitější zbraň ve své kategorii, kterou se kdy podařilo vyvinout. A to už je co říci, když takové dobrozdání obdržela i od nepřítele. O její kvalitě a trvalé hodnotě vypovídá i to, že vlastně složí německé armádě podnes, i když poněkud v pozměněné podobě a pod označením MG 3. Je to de facto jedna z mála zbraní, která nezastarala ani v podmínkách poválečného bouřlivého rozvoje techniky.

Kvalita německých kulometů měla značný podíl na věhlasu, které získaly Waffen SS v průběhu pozdějších etap druhé světové války ve slavných obranných bojích. Němci vskutku vymysleli účinnou obranou taktiku, jejíž základ ale tvořila právě palebná síla MG 34 a MG 42. Němečtí vojáci věděli, že jejich obrana tváři v tvář pěchotního útoku nepovolí pokud nepoleví v palbě kulomety, které ovšem musí být tak rozmístěné, aby palebně pokrývaly celé potřebné palebné pásmo. Rovněž rozmísťování jednotlivých kulometných hnízd věnovali němečtí vojáci náležitou pozornost, jakož i jeho krytí a maskování, které muselo být důmyslně řešeno. Dovolil-li čas a podmínky, připravovali si také obsluhy náhradní ústupové pozice. Vojáci, vědomi si bojové hodnoty a účinnosti svých kulometů, nechtěli zbytečně riskovat.

Tak důležitou roli hrály kulomety v úspěšných německých obranných operacích, že výběru obsluhy bylo také nutné věnovat velkou pozornost. Celé družstvo devíti vojáků bylo vyčleněno k obsluze přiděleného kulometu a péči o něj. Funkci prvního střelce zastával nesporně nejzkušenější a obvykle i vyznamenaný voják. Bylo jen ku prospěchu, když to byl zároveň pořádný silák, neboť kulomet musel obvykle přenášet. Jeho pomocník, druhý střelec, připravoval pásy, pravidelně vyměňoval hlavně, v případě potřeby uvolňoval zaseklé nábojnice a všemožně udržoval zbraň v palbyschopném provozu.

Dva muži - většinou nejméně zkušení nováčci, neměli na starost nic jiného než přísun nového střeliva ke kulometu. Ostatní příslušníci kulometného družstva zaujali pozice v důmyslně promyšlených úkrytech a kryli odtamtud přístupová cesty ke kulometnému hnízdu. Velkou výhodou tohoto systému bylo, že si roje německé pěchoty mohli dovolit i velmi těžké ztráty - až dvoutřetinové; dokud měl kdo obsluhovat kulomet, zůstávali bojeschopnými. Dokud mělo družstvo střelce, nabíječe a nosiče munice jeho palebná síla se nezměnila.