Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Ponorková vojna

24. 3. 2007

Ponorková válka

Druhá část bitvy o Británii se odehrávala na moři. Podobně jako bitva letecká, ani tato bitva se nepodobala žádné jiné bitvě druhé světové války. V určitém slova smyslu to ani nebyla bitva, ale mořské tažení, které trvalo 5 let, ale mělo konkrétní rozhodující moment.

Všechny zásoby do Anglie v konvojích přes Atlantik. V prvních devíti měsících bitvy o Atlantik bylo potopeno Německými ponorkami 242 lodí o celkové hmotnosti 850 000 tun a oproti tomu pouze 24 ponorek. Po dobytí Francie se ponorkové základny přesunuly do přístavů v Lorientu, La Rochelle, La Pallice, St Nazaire, Brestu a Bordeaux.

Pro Spojence to byla zároveň jedna z nejdůležitějších bitev druhé světové války. Kdyby spojenci tuto válku nevyhráli, tak by Hitlerovy jednotky nadále mohli kontrolovat západní Evropu a středozemní moře. A navíc Británie by byla odříznuta od jakýchkoliv vojenských jednotek, bez kterých by se asi v době tvrdé obrany neobešla.

Veškeré důležité vojenské zásoby pluly do Anglie v konvojích přes Atlantik. V prvních devíti měsících bitvy o Atlantik bylo potopeno Německými ponorkami 242 lodí o celkové hmotnosti 850 000 tun a oproti tomu pouze 24 ponorek. Po dobytí Francie se ponorkové základny přesunuly do přístavů v Lorientu, La Rochelle, La Pallice, St Nazaire, Brestu a Bordeaux.

Byly tudíž mnohem blíže k trasám konvojů a mohly útočit daleko dále na západ, daleko z dosahu letecké pobřežní ochrany RAF. Pád Francie vlastně započal bitvu v Atlantiku. Počáteční střetnutí dvou protivníků se najednou změnilo pro Británii v boj o přežití.

Poté, co bylo v roce 1941 jasné, že Luftwaffe nedonutí Anglii ke kapitulaci, připadla tato úloha na ponorkovou flotilu. Poté, co se ponorky přesunuly na západ, britské eskortní lodě je musely následovat, což dokonce i těmto lodím dělalo značné problémy. Britové používali podvodní radarový systém - sonar.

Ovšem, těchto lodí bylo velmi málo a Němci stačili vyrábět ponorky daleko rychleji, než je stačili spojenci potápět. V první fázi války o Atlantik ztrácely britské konvoje stále více lodí a to díky dovednosti velitelů ponorek.

 Obrazek
Německá ponorka z druhé světové války typ VIIC. Byla postavena v loděnicích Krupp v Kielu. Posádka byla 44 mužů. Poháněna byla 2 x 6-ti válcovým dieslovým motorem s výkonem 2800 hp každý. Pod hladinou se o pohon staraly dva elektromotory AEG, každý s výkonem 750 hp. Maximální hloubka ponoru byla 200 m. Vyzbrojena byla 5 torpédomety a 88 mm dělem.

Např. Otto Kretschmer potopil přes 200 000 tun lodního prostoru a často útočil v noci i na povrchu. Jestliže se potopené ponorce podařilo proniknout do konvoje lodí, byla jen malá šance na její zlikvidování před tím, než vypustí svá torpéda. Kromě ponorkových flotil vyslali Němci do Altantiku další lodě, které způsobily mezi konvoji úplnou pohromu.

První z německých kapesních bitevních lodí Admiral Graf Spee byla potopena hned na začátku války, ale Admiral Scheer a velké křižníky Schanhorst a Gneisenau způsobily mnoho škod. Naštěstí pro Angličany bylo německé vrchní velení v útočení dost opatrné a rozkazy doprovázelo mnoho Hitlerových restrikcí.

V květnu 1941 se německé námořnictvo vydalo do boje s novou bitevní lodí Bismarck a těžkým křižníkem Prinz Eugen, který se plně vyrovnal britským lodím. První střet "Bismarcka" s britskou flotilou potvrdil naděje admirála Raedera, protože "Bismarck" zničil největší válečnou loď na světě - bitevní křižník Hood a donutil k ústupu novou bitevní loď Prince of Wales.

Během následujících 3 dnů britské lodě a letadla po "Bismarckovi" usilovně pátrali. 27.5. 1941 válečné lodě King George V a Rodney na Bismarcka zaútočily a potopily ho. To byla poslední šance německé flotily rozhodujícím způsobem zasáhnout do bitvy v Atlantiku. Ale než Němci mohli do boje nasadit loď Tirpitz, situace se prudce změnila, a tak jim nezbylo nic jiného, než poslat "Tirpitz" do norských fjordů a přeměnit ji na snadný cíl.

TAKTIKA VLČÍCH SMEČEK

28. září 1935 se velitelem německého ponorkového loďstva stal Karl Dönitz. Tento energický a zapálený důstojník vypracoval zcela novou koncepci funkce ponorky ve válce. Své nové koncepční metody se snažil již od samého počátku vtisknout i svým mužům. Systematickým výcvikovým programem docílil špičkové úrovně výcviku a zároveň si získal mužstvo na svou stranu.

V té době také Dönitz zavádí taktiku vlčí smečky. Ponorky již neměly útočit samostatně, jako v 1. světové válce, ale ve skupinách. Pokud některá z hlídkujících ponorek narazila na potenciální cíl (v drtivé většině konvoj), upozornila ostatní plavidla, která byla v dosahu a dále sledovala konvoj až do doby, kdy se seskupil větší počet ponorek. Poté všichni členové nově vzniklé "smečky" zaútočili najednou. Výhodou taktiky vlčí smečky bylo, že se obranné síly konvoje musely soustředit na větší počet útočníků a jejich soudržnost se tím značně narušila.

Typickou ukázkou této nové taktiky byly události z 16. až 18. října 1940. U48 zahlédla konvoj plující v Atlantiku. Nahlásila jej a poté zaútočila, přičemž potopila dvě lodě. Po protiútoku dvou torpédoborců se od konvoje odpoutala a ztratila jej. Následujícího dne tento konvoj lokalizovala U38, která potopila jednu loď. Ta však byla přinucena potopit se a také konvoj ztratila. Mezitím Dönitz nařídil U46, U100, U101, U123 a U99, aby vytvořily strážní linii v pravděpodobném směru konvoje. 19.10. vjel tento konvoj přímo do středu této skupiny. Útok začal v 9 hodin a kolem půlnoci byl konvoj obklíčen po obou stranách a v plamenech. Bylo potopeno šest lodí, avšak jedna těžce poškozená byla ještě později zničena hlídkující U123.

Dalšího dne zaútočil na jiný konvoj Prien a další tři plavidla, která společně potopila osm lodí. Byl to triumfální úspěch této metody. Dönitz jásal a i na Hitlera, který přijel navštívit ponorkové mužstvo, udělaly tyto výsledky velký dojem. V letech 1940-1941 se o německé ponorkové válce mluví, jistě právem, jako o "šťastném období". Jedinou výhodou britského obchodního loďstva byl nízký počet operujících ponorek. V létě 1940 bylo v provozu pouze 40 člunů, ale operačně použitelných bylo pouhých patnáct.

Úspěchy "šťastného období" však neměly mít dlouhého trvání. Britské konvoje získávaly stále větší a větší ochranu. Tu zajišťovaly především torpédoborce, vybavené systémem ASDIC (vysokofrekvenční přístroj určený k vyhledávání ponořených ponorek) a stále častěji měly konvoje také vzdušnou ochranu.

Tyto skutečnosti zásadně ovlivnily průběh bojů v Atlantiku. Pro ponorky bylo stále těžší se dostat nepozorovaně ke konvoji a když se vynořily k útoku byly často napadeny dříve než stačily vypustit svá torpéda.

Luftwaffe všemožně podporovala ponorkové flotily a snažila se je navádět na konvoje a sama konvoje bombardovat. Ponorky, aby dosáhly vyšší účinnosti zásahu, tak na rozkaz admirála Dönitze používaly taktiku "vlčí smečky", čili hromadný útok ponorek. Britové proti ponorkám používaly hlubinné pumy, které se vystřelily z bitevních lodí a explodovali po dosažení určité hloubky.

V březnu 1941 Britové získali řadu vítězství nad ponorkami. Další dění ve válce o Atlantik ovlivnilo vytvoření britských základen na Islandu, což jim umožňovalo prodloužit leteckou ochranu konvojů o 35° směrem na západ. V září 1941 nasadili poprvé spojenci do konvoje jako doprovodné plavidlo letadlovou loď HMS Audacity a i když se na vodě udržela jenom 3 měsíce, její úspěchy byly tak velké, že jich bylo objednáno hned dalších 11.

Eskortní letadlová loď měla dřevěnou palubu a nedisponovala takovými technickými vymoženostmi, jako běžná letadlová loď, ale pro tento účel byla dostačující. Letadla se ukázala velmi účinná v boji proti ponorkám.

Poté, co v prosinci vyhlásilo Německo válku USA, zahájil admirál Karl Dönitz jednu z legendárních misí bitvy v Atlantiku. Vyslal smečku pěti ponorek k východnímu pobřeží USA a Karibiku. Zde tyto plavidla našla velmi vhodné místo k potápění amerických plavidel, prakticky v jejich přístavech a tudíž bez eskorty, ... Není divu, že v prvních třech měsících roku 1942 potopily asi 675 000 tun lodního prostoru. 

 ObrazekTorpédomety na ponorce

Šokovaní Američané museli nutně sáhnout k rychlým protiopatřením a nasadily konvoje i na tyto místa. Kanaďané jim na tyto účely zapůjčili 95 eskortních lodí a Američané začali stavět asi 1 000 vlastních. Německé loděnice ale stále stačily vyrábět více ponorek než jaké byly ztráty. Ponorky nyní operovali podél pobřeží USA i Brazílie a v západní Africe. Spojenci byli nuceni přemístit svá letiště a přeorganizovat celou flotilu.

Od roku 1941 se spojenecké flotily, které zahájily převoz materiálů do přístavu Murmansk v Sovětském svazu, ocitly pod silnými útoky letadel a ponorek a také neblahá situace Malty si vyžádala mnoho problémů, aby mohl být ostrov zásobován. Ovšem operace v Severním ledovém oceánu byly pro ponorky značně nebezpečné a ztěžovaly je extrémní teploty a špatné počasí. Po vítězství spojenců u El Alameinu se konečně podařilo stabilizovat Středomoří a Maltu.

Ztráty spojenců stále klesali a s výjimkou operace "Pochodeň", kdy provedli obojživelné vylodění v severní Africe a za tímto účelem přesunuli velkou část eskortních lodí a konvoje v Atlantiku tak pluli takřka nechráněné, německé ponorky stále ztrácely na účinnosti svých útoků. Poté spojenci zahájili velkou vojenskou akci lovu na ponorky.

Mnoho jich potopily a nějaké se vzdaly. Byl také ukořistěn šifrovací přístroj "Enigma" a spojenci měli přesný přehled o akcích německých ponorek. Tato důležitá okolnost ovlivňovala úspěšnost ponorek. 8.května 1941 byla ponorka U 110 velitele Lempa těžce poškozena a po zásahu torpédoborce HMS Bulldog byla nucena se vynořit. Posádka, pro hustý kouř ze zničených akumulátorů opustila plavidlo. Mezitím se britští námořníci dostali na její palubu a získali šifrovací přístroj Enigma se dvěma rezervními kódovacími hlavicemi, kódovou knihou a lodními vysílacími záznamy.

Lemp, který se snažil doplavat zpět, aby tomu zabránil byl zastřelen. Po rozluštění německého kódu byli Britové schopni přijímat německé šifrované rozkazy a odklánět své konvoje z oblastí, kde na ně číhaly nepřátelské ponorky. To vedlo k dramatickému snížení úspěšnosti při vyhledávání konvojů.

Ztráty ponorek dále rostly a situace na moři byla pro velitele německých ponorek stále obtížnější. Světlým obdobím se staly po vstupu Ameriky do války, útoky na americké obchodní plavidla, kterým trvalo poměrně dlouho, než začaly organizovat podobné ozbrojené doprovody jako Britové.

Protože útoky proti americkým plavidlům probíhaly daleko od německých přístavů ve Francii, byly do služby zavedeny speciální doplňovací podmořská plavidla přezdívaná "dojné krávy". Ty byly schopny zásobovat útočné ponorky potravinami, palivem, výzbrojí a náhradními díly. Na jejich palubách sloužil také lékař.

 

Poté co Američané zajistily řádnou ochranu svých konvojů se však situace vrátila zpět do starých kolejí. Vzrůstající ztráty ponorek, nedostatečná příprava posádek a materiální převaha protivníků drtila německé ponorkové loďstvo ve stále větší míře. I přes to byla metoda vlčích smeček nadále využívána. Ponorky byly zároveň jedinou složkou německých ozbrojených sil, která zůstala až do konce v ofenzívě.

Obsazením ponorkových základen při spojenecké invazi do Francie tato válka pomalu končila. Poslední ponorky zakotvily až 1.5.1945, kdy se nějaké potopily s otevřeným poklopem, nebo vyvěsily podle příkazu černou vlajku a vzdali se. Jedna z ponorek uprchla do Jižní Ameriky.

Statistické údaje této bitvy jsou téměř neuvěřitelné. Konvojové lodě by pokryly celkovou vzdálenost 320 000 000 kilometrů; potopeno bylo 2 282 lodí o celkovém výtlaku 16 500 000 hrubé tonáže.

Německé námořnictvo dalo vyrobit 1 150 ponorek, z toho jich 807 bylo potopeno, 251 ponorek zničily hladinové lodě, 282 potopila letadla ve spolupráci s plavidly. 37 jich bylo zaminováno, 25 potopeno spojeneckými ponorkami, 96 strategickými nálety a 60 bylo zničeno jiným způsobem, jako nehody, potopení, najetí na mělčinu, ... Asi 587 ponorek bylo potopeno v okolí Británie a Německa nebo v severním Atlantiku.

Byly tudíž mnohem blíže k trasám konvojů a mohly útočit daleko dále na západ, daleko z dosahu letecké pobřežní ochrany RAF. Pád Francie vlastně započal bitvu v Atlantiku. Počáteční střetnutí dvou protivníků se najednou změnilo pro Británii v boj o přežití.

Poté, co bylo v roce 1941 jasné, že Luftwaffe nedonutí Anglii ke kapitulaci, připadla tato úloha na ponorkovou flotilu. Poté, co se ponorky přesunuly na západ, britské eskortní lodě je musely následovat, což dokonce i těmto lodím dělalo značné problémy. Britové používali podvodní radarový systém - sonar.

Ovšem, těchto lodí bylo velmi málo a Němci stačili vyrábět ponorky daleko rychleji, než je stačili spojenci potápět. V první fázi války o Atlantik ztrácely britské konvoje stále více lodí a to díky dovednosti velitelů ponorek.