Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Operácia Paperclip

25. 3. 2007

Operace Paperclip

Po skončení války v roce 1945 ruské a americké zpravodajské týmy začaly pořádat štvanice na vojenskou a vědeckou válečnou kořist v podobě progresivní německé technologie.

Po objevu laserové paprskové zbraně v německých vojenských základnách americké ministerstvo války rozhodlo, že USA musí nejen zvládnout tuto technologii, ale zajistit také německé vědce, aby ji Americe pomohli vyvinout, protože "její vývoj je považován za životně důležitý pro naši národní bezpečnost." Z toho důvodu zahájili projekt, jehož cílem bylo, tyto osoby dostat do Spojených států. Tento projekt byl nazván Operation Paperclip a byl utajován až do roku 1973.

Účel a smysl operace Paperclip výstižně ilustruje dopis generálmajora Hugha Knerra, který generálporučíkovi Carlu Spatzovi v březnu 1945 napsal: "Okupace německých vědeckých institucí a průmyslových podniků odhalily fakt, že jsme znepokojivě pozadu v mnoha oblastech výzkumu. Jestliže této příležitosti nevyužijeme k zmocnění se přístrojů a mozků, které je vymyslely, a nezapojíme je rychle do práce pro nás, zůstaneme o několik let pozadu a budeme se snažit pokrýt pole již prozkoumaná."

Byl zde však jeden problém: Bylo to nezákonné, protože zákon USA výslovně zakazoval emigraci nacistů do Ameriky a tři čtvrtiny vědců byly oddány nacismu. (Protože minimálně 1600 vědců a pomocného personálu bylo převezeno do Ameriky v rámci operace Paperclip, těžko by bylo možné vyhnout se přivezení Nacistů.)

Avšak prezident Truman rozhodl, že národní zájmy mají přednost a že Amerika potřebuje, aby němečtí vědci pracovali v Americe. Abychom byli k Trumanovi spravedliví, tak musíme dodat, že výslovně nařídil, že "každý člen nacistické strany, který měl vyšší funkci než řadové členství nebo aktivní stoupenec nacismu nebo militarismu" musí být z této operace vyloučen.

Operaci Paperclip prováděla Joint Intelligence Objectives Agency (JIOTA) a měla dva hlavní cíle: Zaprvé, provést zátah na nacistické vědce, přivézt je do Ameriky a zapojit je do amerického výzkumu, a zadruhé, odepřít tyto intelektuální zdroje Sovětskému svazu. JIOTA potom prováděla vyšetřování kádrového profilu identifikovaných vědců a v únoru 1947 ředitel JIOTA kapitán námořnictva Bosquet Wev předložil k posouzení první sadu dokumentů ministerstvům vnitra a spravedlnosti.

Ukázalo se, že tyto spisy prokazují, že tito vědci byli aktivními nacisty. Samuel Klaus, zástupce ministerstva vnitra v radě JIOTA, prohlásil, že všichni vědci z první skupiny byli zuřivými nacisty. Požadovaná víza byla tudíž zamítnuta. (Wev již věděl, že tito vědci mají nacistickou minulost, protože v memorandu s datem 27. dubna 1948 pro ředitele zpravodajské služby Pentagonu napsal:

"Bezpečnostní vyšetřování vojenskými orgány odhalilo skutečnost, že většina německých vědců byla členem buď nacistické strany, nebo členy jedné nebo několika podobných organizací.") Wev zuřil a v březnu 1948 vypálil memorandum pro Ministerstvo vnitra, v němž varoval, že "nejlepší zájem Spojených států byl podřízen úsilí vynaloženému na "bití mrtvého nacistického koně".

Následující měsíc, 27. dubna 1948, Wev opět psal svým nadřízeným o zpoždění při schvalování přijetí německých vědců. Napsal, "Ve světle situace existující dnes v Evropě je myslitelné, že pokračující zpožďování a opozice vůči imigraci těchto vědců může vyústit v to, že padnou do rukou Rusů, kteří by tak získali hodnotné informace a schopnosti těchto mužů. Taková eventualita by mohla mít vážný a nepříznivý dopad na národní bezpečnost Spojených států."

V té době se šéf zpravodajské služby nacistů, Reinhard Gehlen setkal s budoucím ředitelem CIA (26. února 1953 - 29. listopadu 1961) Allenem Dullesem a došli ke shodě. Gehlen byl hlavní špion nacistů a jeho zpravodajská síť pronikla do Ruska. (V roce 1942 se budoucí ředitel CIA, Allen Dulles přestěhoval do Bernu ve Švýcarsku jako šéf Úřadu pro strategické služby, aby zde vyjednával s některými nacistickými vůdci, kteří již byli přesvědčeni, že Německo válku prohraje, a chtěli se s USA podílet na možné budoucí válce proti SSSR.) Dulles neměl vůči nacistům žádné předsudky, protože s mnoha z nich pracoval před válkou jako prominentní newyorský právník (1926-1942 a opět 1946-1950).

Když byl Gehlen vydán do Spojených států, byl převezen do Fort Hunt ve Virginii, kde on a armáda USA dosáhli dohody: Jeho zpravodajská jednotka bude pracovat pro USA a bude jí také placena, dokud se nová německá vláda neujme moci. Mezitím, kdyby zjistil konflikt zájmů mezi Německem a USA, mohl na prvním místě vzít v úvahu zájmy Německa (12). Po dobu téměř deseti let Gehlen Org, jak byla nazývána, operovala bezpečně uvnitř CIA a byla doslova jediným zpravodajským zdrojem CIA o Východní Evropě. Potom v roce 1955 se vyvinula v BND (německý ekvivalent CIA) a pokračovala ve spolupráci se svými protějšky v USA.

Problém imigrace vědců byl potom obcházen tak, že spisy nacistických vědců byly vyčištěny od usvědčujících důkazů a Allen Dulles dostal Gehlen Org, nacistickou zpravodajskou jednotku, do USA, jak slíbil, pod ochranná křídla CIA, která později rozevřela deštník nad mnoha projekty, založenými na dřívějším nacistickém výzkumu. Operace Paperclip byla ve hře také v událostech u ostrova Maury. Samotný stát Washington byl sídlem několika kontraktorů v oblasti vzdušné obrany, kteří měli zisky z tehdy tajné operace Paperclip. Bylo to v roce 1947 také místo pozorování mnoha létajících strojů, které se podezřele podobaly nákresům na rýsovacích prknech nacistických konstruktérů a objektům, které se objevovaly na obloze v Evropě koncem války.

Důstojníci, kteří se zúčastnili incidentu na ostrově Maury, Davidson a Brown, patřili ke G-2: Ta byla zodpovědná za to, že operace Paperclip bude udržena v tajnosti, a měla provést nutná bezpečnostní opatření, aby utajení bylo dosaženo. Další funkcí G-2 bylo dohlédnout na každého, jehož činnost představuje pro operaci Paperclip bezpečnostní riziko. To, že své objekty umístili na leteckou základnu Wright-Patterson, bylo zcela logické - Wright-Patterson (tehdy Wright-Field) byla hlavním výzkumným centrem, kam byla umístěna většina nacistických vědců, aby zde pokračovali ve své práci.

Jedním z nejprominentnějších fyziků, kteří se do Ameriky dostali v rámci operace Paperclip, byl Hubertus Stronghold, později známý jako otec kosmické medicíny a v roce 1977 byla podle něho pojmenována Knihovna kosmické medicíny při Škole kosmické medicíny amerického letectva. Ve zprávě tajné služby z dubna 1947 se o něm píše, "Jeho úspěšná kariéra za Hitlera naznačuje, že musel plně souhlasit s Hitlerem." Přesto byl pod ochrannými křídly operace Paperclip přijat do Spojených států se zdůvodněním, že nebyl "horlivým nacistou".

Mezi další nacisty patřili Klaus Barbie, takzvaný Řezník z Lyonu, Otto von Bolschwing, nechvalně známý pro své aktivity při vyhlazování Židů a plukovník SS Otto Skorzeny. Avšak čištění spisů ne vždy odolalo zkoumavému pohledu času. V roce 1984 Arthur Rudolph, který byl v roce 1969 oceněn NASA cenou za vynikající služby, raději opustil USA, aby nemusel čelit obvinění, že byl nacistický válečný zločinec.

Dalším údajným nacistou byl Werner von Braun. Von Braun, narozený 23. března 1912, se stal jedním z prvních a nejpřednějších raketových inženýrů na světě a vůdčím odborníkem na cesty do kosmu. Mladý Werner, který se narodil v rodině pruských aristokratů barona Magnuse a baronky Emmy von Braun, četl knihu Hermanna Obertha S raketou do planetárního prostoru a jeho nový zájem ho v roce 1930 přivedl na Technologický institut v Berlíně. V roce 1932 získal hodnost bakaláře v mechanickém inženýrství a byl mu nabídnut grant na výzkum a vývoj raketových motorů s tekutým palivem. Von Braunovy raketové experimenty byly prováděny na zkušebním území Kummersdorf, 60 mil jižně od Berlína v letech 1932-1937.

Kummersdorf byl odpalovacím místem pro dvě německé rakety V-2 v roce 1934. Po jejich vypuštění začal Braun pracovat na pomocném raketovém motoru pro startování těžkých bombardérů a na stíhačkách jenom s raketovým motorem, avšak Kummersdorf byl příliš malý na tento úkol, a tak se von Braun přemístil do Peenemünde na pobřeží Baltického moře, kde byl v letech 1937-1945 ředitelem. Toto zkušební stanoviště bylo vybaveno laboratořemi a průmyslovými zařízeními pro vývoj, výrobu a zkoušení německých raket V-1 a V-2. Byla to raketa V-2, která způsobila takové těžké škody Anglii během války.

 Von Braun se nevzpíral proti nacismu. Skutečně "vstoupil do Národně socialistického leteckého sboru a v roce 1933 získal licenci pilota, dále vstoupil do obchodní organizace DAF, do lovecké organizace přidružené k nacistům a do jezdecké školy SS." Von Braunovy vstupní záznamy pro přijetí do armády USA dále ukazují, že byl majorem SS, který často navštěvoval podzemní továrnu na rakety, kde zemřelo 25.000 vězňů z koncentračního tábora Dora. Podle vedoucí producentky investigativní jednotky CNN, Lindy Huntové, von Braun ze zúčastnil schůzky, kde se diskutovalo o pouličním zátahu na občany Francie, kteří měli být odvezeni do koncentračního tábora Dora.

Když se na začátku roku 1945 přiblížil konec války, von Braun nařídil dvěma mužům najít opuštěný důl v pohoří Harz a ukrýt zde technická data o V-2. Několik velkých beden bylo potom umístěno do nalezené jeskyně a von Braun poslal svého mladšího bratra Magnuse na bicyklu, vypůjčeném od místního hostinského, aby vyhledal spojenecké jednotky, jimž by se mohli vzdát. Von Braun a jeho vědecký personál se řádně vzdali americké armádě, zatímco většina výrobních inženýrů byla uvězněna Sověty.

Po příchodu do Ameriky v rámci projektu Paperclip Braun pracoval na řízených střelách pro armádu USA. V roce 1948 se vrátil do Bavorska, kde se oženil se svou druhou sestřenicí, a později sloužil jako technický ředitel a potom v letech 1950-1956, kdy žil v Huntsville, Alabama, působil jako šéf Oddělení vývoje řízených střel v Redstone Arsenal. Von Braun byl později jmenován ředitelem Development Operations Divisilon u Army Missile Agency, která vyvinula raketu Jupiter-C, která 31. ledna 1958 vynesla na oběžnou dráhu první satelit na západní polokouli, Explorer-I, který byl předzvěstí zrodu amerického kosmického programu.

O dva roky později byli von Braun a jeho tým přemístěni do Marshallova střediska kosmických letů NASA, kde od července 1960 do února 1970 sloužil jako ředitel. V roce 1970 se stal přidruženým administrátorem NASA a je nepravděpodobné, že bez něho by tato organizace poslala člověka na Měsíc.

Během dvaceti let von Braun obdržel přibližně 25 čestných akademických hodností a přijal mnoho dalších ocenění a medailí, mezi nimiž bylo i ocenění od prezidenta Kennedyho.

Jeho spis byl pravděpodobně přepsán, aby se nejevil jako nadšený nacista a on sám se pokusil snížit význam svého nacistického zapojení tímto tvrzením: "V roce 1939 jsem byl oficiálně požádán, abych vstoupil do Národně socialistické strany. V té době jsem již byl technickým ředitelem v Peenemünde... Technická práce přitahovala pozornost vyšších a vyšších úrovní. Takže mé odmítnutí vstoupit do strany by znamenalo, že bych musel opustit svou životní práci. Mé členství ve straně nebylo spojeno s žádnou politickou aktivitou."

Avšak von Braunovo tvrzení je jednoduše nepravdivé, protože další vědci s úspěchem používali staré pravidlo Wiemarské republiky, které se stále používalo, nutící každého příslušníka armády, aby se zdržoval členství v politických stranách.

Hermann Oberth, mentor Wernera von Brauna, také přišel do Spojených států v rámci projektu Paperclip. Narodil se 25. června 1894 v transylvánském městě Hermannstadt. Oberth je všeobecně považován za zakladatele moderní raketové techniky. V roce 1923 publikoval práci, která inspirovala von Brauna, Die Rakete zu den Planetenraumen. Tuto práci následovala v roce 1929 delší verze (429 stran), která byla mezinárodně považována za práci obrovského vědeckého významu.

Když mu bylo něco přes třicet, Oberth vzal Wernera von Brauna (který o Oberthovi láskyplně hovořil jako o svém učiteli) za asistenta a společně pak pracovali v Peenemünde na vývoji rakety V-2. Po vstupu do USA po válce, spolu se stovkou zbývajících raket V-2 a s komponentami, Oberth opět pracoval s von Braunem a celý tým z Peenemünde byl znovu postaven na zkušební střelnici White Sands.

Oberth a von Braun pokračovali ve své práci, založené na vývoji rakety V-2, která způsobila mnoho škod v severní Evropě, a vyvinuli raketu Saturn V, která vynesla do vesmíru prvního Američana. Oberth odešel za tři roky po svém vstupu do Spojených států do důchodu a vrátil se do Německa, kde vedl Oberthovu komisi pro Německou vládu, která se zabývala fenoménem UFO.

Dalším vědcem, který do Ameriky přinesl nové vědomosti, byl Viktor Schauberger. Přestože neexistují důkazy, že Schauberger sympatizoval s nacisty, Američané na něho pohlíželi jako na kolaboranta a dali ho do ochranné péče na šest měsíců.

Dr. Walter Miethe a Rudolf Schriever se také dostali do Ameriky na základě operace Paperclip, avšak jejich kolega Habermohl údajně padl do ruských rukou.

Miethe v Americe pokračoval ve své práci na létajícím disku a převážně pracoval pro letectvo USA, avšak na vedlejší úvazek byl zaměstnán také u firmy A.V. Roe and Company.

V roce 1959 Jack Judges, nezávislý kameraman, letěl nad továrnou této společnosti v Kanadě, když na zemi uviděl letadlo ve tvaru disku, které také vyfotografoval.

Poté, co byla fotografie zveřejněna v novinách, narůstaly spekulace, že tento disk je tajná zbraň, a že může vysvětlovat mnoho pozorování UFO v průběhu posledních let.

Jako odpověď na tyto spekulace letectvo USA oficiálně uvolnilo fotografii tohoto stroje. Nazýval se Avro a poprvé byl vypuštěn v roce 1955.