Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Vylodenie v Normandii

22. 3. 2007

Vylodění v Normandii

Invaze do Normandie byla pod krycím názvem Overlord zahájena 6. června 1944. Americké, britské a kanadské jednotky se přeplavily přes průliv La Manche ve více jak 6000 lodích a výsadkových člunech. Na pláži Omaha čekalo Američany "milé" přivítání.

Mezi roky 1940 - 1941 si britský ministerský předseda Winston Churchill uvědomoval, že samotná Británie není schopna seskupit sílu, která by mohla porazit německé jednotky okupující západní Evropu. Proto si začal předcházet Franklina D. Roosevelta, prezidenta USA, kterého chtěl přesvědčit o nutnosti vojenské intervence amerických jednotek v Evropě. Amerika se však v té době zotavovala z velké hospodářské krize a neměla sebemenší chuť nechat se vtáhnout do dalšího evropského konfliktu.

Japonský útok na Pearl Harbor, který proběhl 7. prosince 1941 a který vtáhl USA do války, i když zpočátku jen proti Japonsku, byl pro Churchilla srovnatelný se zázrakem. Od té chvíle se debata nevedla o případném vstupu USA do války, ale o místě a způsobu jak to učinit.

Zástupci USA byli pro přímou akci proti kontinentální Evropě, zatímco Britové zastávali názor, že by bylo lepší nejprve dokončit vyčištění severní Afriky a poté zaútočit na Evropu. Výsledkem byly tři akce. První invaze do francouzské severozápadní Afriky, která se měla spojit s 8. britskou armádou pronikající na západ přes Lybii. Druhá měla být invaze přes Lamanšský průliv a třetí operací mělo být vylodění někde v západní Evropě (pozdější vylodění v jižní Itálii).

První jednotky dorazily do Británie koncem ledna 1942 a do konce června jich bylo více než 55 000 spolu s americkou 8. leteckou armádou. Američtí vojáci působili na ošumtělou a válkou zkoušenou Británii jako bytosti z jiné planety. Jejich optimismus doprovázený nekonečnými zásobami balíčků žvýkaček, cigaret a nylonových punčoch působil příznivě také na morálku Britů.

18. měsíců strávili britští vojenští plánovači nad plány útoku na Evropu. Jako zdroje informací jim sloužily předválečné mapy, fotografie, pohlednice a informace francouzského odboje. Také jednotky Commandos zřízené v červnu 1940 a spadající pod britské velitelství kombinovaných operací přinášely cenné informace z rychlých přepadů německých pobřežních zařízení.

Když začala německá letní ofenzíva na jaře roku 1942, požadavky Rusů na druhou frontu zesílily. Spojenci však nebyli schopni nabídnout více než 24 hodinový útok na přístav Dieppe u pobřeží La Manche a strategické bombardování Německa. Britský útok na Dieppe byl zahájen v srpnu 1942. Oficielně byl prohlášen za rozsáhlý průzkum. Operace se však změnila v katastrofu. Kanadská divize, pro kterou byl tento útok první zkušeností se vůbec nedostala ze břehu. Takový výsledek poukázal na fakt, že útok na dobře opevněný přístav může být jen těžko úspěšný.

Jako nejvhodnější místo pro vylodění byla zvolena Normandie, která splňovala podmínku, že oblast útoku musí být v doletu stíhaček se základnami v Anglii. Druhou možností byla oblast pobřeží u Pas de Calais, kde však bylo vylodění příliš okaté a ze strany Němců očekávané. Rozhodování spojenců napomohla také skutečnost, že po útoku Německa na SSSR ztratila obrana Francie prioritu a německé jednotky bránící Normandii byly druhořadého významu. Většinou se jednalo o jednotky nově zformované nebo zotavující se z těžkých bojů na východní frontě.

Po zkušenostech z Dieppe byly pro den D zkonstruovány nové podpůrné prostředky vylodění. Především se jednalo o speciální obrněná vozidla, jako plamenometné či plovoucí tanky dále pak odminovácí a mostní tanky, které měly zajistit hladký průběh operace. Avšak i na druhé straně průlivu Němci nespali. Důkazem byla výstavba Atlantického valu, což byla síť těžkých pevností doplněná o podvodní a příbřežní překážky bránící vylodění. K posílení jednotek došlo až v listopadu 1943, kdy si Hitler poprvé uvědomil nebezpečí možného spojeneckého výsadku. Obrana Francie byla svěřena polnímu maršálu Gerd von Rundstedtovi a gen. Rommelovi, který okamžitě po jmenování zahájil inspekci obraných zařízení.

Atlantický val, který měl odradit spojence od vylodění byl spíše legendou než skutečností. Vrchní velitel německých vojsk na západní frontě polní maršál von Rundstedt o něm poznamenal: "Vždycky mě rozlobilo, když jsem četl legendy o nepřekonatelné obraně. Bylo nesmyslné nazývat to valem. Hitler jej nikdy nenavštívil a neviděl, co se pod tím skrývá."

Fakta říkají, že z vojenského hlediska hitlerovské velení nemohlo držet ve Francii dostatečné síly k odražení anglo-americké invaze, protože většina wehrmachtu, luftwaffe a zbraní SS byla na Východě.

Plán výstavby obranných prací v Normandii byl plněn na 68 procent a mnohde jenom na 18 procent! Němci očekávali vylodění na Severu, v Calaiské úžině, a proto ostatní prostory navzdory minovým polím, drátěným zátarasům, ježkům a řízeným fugasům nebyly vhodně propojeny palebnými systémy.

Invaze do Normandie byla pod krycím názvem Overlord zahájena 6. června 1944. Americké, britské a kanadské jednotky se přeplavily přes průliv La Manche ve více jak 6000 lodích a výsadkových člunech. Během prvního dne se tak podařilo vysadit na pobřeží Normandie přes 150 tisíc spojeneckých vojáků, kteří vybudovali pevné předmostí sahající až 10 km do vnitrozemí. Důležitým faktorem byla také převaha ve vzduchu. 14 tisíc letadel zcela ovládlo vzdušný prostor nad Normandií a ničením komunikací a německých pancéřových jednotek významně snižovali schopnost němců přisunout posily a přejít do protiútoku.

Němci očekávali invazi Spojenců ve Francii, nevěděli ale přesně, kde k ní dojde, a museli proto rozdělit své jednotky tak, aby pokryli všechny možnosti. Nejvíce se obávali útoku u Pas de Calais, nejužšího místa kanálu La Manche, naproti tomu Rommel, velitel německé skupiny armád B, předpokládal vylodění v Normandii a snažil se umístit jednotky zde, aby jim v případě útoku Spojenců nepřátelská letadla nezabránila v přesunu na místo vylodění.

Naopak Rommelův nadřízený von Rundstedt držel tankové jednotky více vzadu, aby se zde mohly soustředit k mohutnému úderu pro případ, že by Spojenci prorazili obranné linie na pobřeží. Obával se, že příliš předsunuté jednotky by mohly být letadly zastaveny dříve, než by se stihly stáhnout kvůli útoku v jiné oblasti. Nakonec došlo ke kompromisu a německé síly byly rozděleny na část podléhající Rundstedtovi a část Rommelovu. Zpravodajská služba hrála prvořadou úlohu v německé obraně a nebyla schopná získat mnoho informací o útoku, který se připravoval z moře.

Německo mělo jenom velmi málo zkušeností s obojživelnou válkou. Jejich odhady o místě vylodění byly tím pádem špatné. Odhadovali, že vylodění se uskuteční u Pas de Calais. Spojenci se všemožně snažili zmást Němce o místě vylodění. Snažili se přesvědčit Hitlera, že vylodění se uskuteční v Norsku. Mezitím probíhaly přípravy skutečné operace. Organizace výsadkových člunů byla následující - útoky se měly uskutečnit na pláže s krycím názvem Omaha, Utah, Sword, Juno a Gold. Po zajištění předmostí a obsazení všech pláží měly být zbudovány umělé přístavy pro nákladní lodě a umělé silnice k nim, protože se předpokládalo, že běžné přístavy buď budou v rukou Němců, nebo je Němci před svým ústupem zničí.

Dále bylo v plánu položit podmořský ropovod z ostrova Wight až ke Querquevillu. Ten měl zásobovat naftou postupující spojenecké armády. Velkou část bojového plánu tvořilo bombardování sedmi bojovými loděmi, 23 křižníky a více jak stovkou torpédoborců, které měly za úkol zničit pobřežní obranu. Největší problémy se předpokládali v místě vylodění Americké armády, protože tam Němci měli postaven systém pobřežních pevností, tzv. Atlantický val.

Datum útoku bylo nejprve stanoveno na 31.5., ale 8.5. generál Eisenhower určil za den ivaze 5.6. V té chvíli se všechny síly začaly připravovat k rozhodujícímu úderu. 4.6. byla předpověď počasí natolik špatná, že generál Eisenhower zariskoval a odložil operaci o 24 hodin. Plán invaze byl natolik rozsáhlý, že velký americký konvoj složený ze 138 vyloďovacích plavidel neobdržel rozkaz o odložení operace a vydal se na cestu. Naštěstí byl zastaven těsně předtím, než se dostal na dosah německého radaru. I přesto, že počasí se nevylepšovalo, 6. června 1944 byla operace Overlord zahájena.

Německá strana byla akcí velmi překvapena, události daly za pravdu Rommelovi. Spojenci se vylodili v Normandii během 3 hodin. Problémy nastaly akorát na pláži Omaha, kde lodě měli problémy se zaměřováním pozemních cílů a vylodění se následně proměnilo v hotová jatka, protože zde naneštestí zrovna několik německých jednotek nacvičovalo obranu pobřeží.

Spojenecká letecká převaha byla zničující. Spojenecké taktické bombardéry všech tříd ničily mosty a železnice pro přesun obrněných jednotek nepřítele. Pokud se náhodou tanky odvážily na pochod, byly nemilosrdně decimovány spojeneckými letadly, takže se nakonec veškeré přesuny musely odehrávat v noci.

 

Spojenci během vylodění ztratili 10 300 mužů, což bylo méně, než očekávali. 17 hodin po zahájení vylodění měli spojenci na pobřeží Normandie již 135 000 mužů a jejich počet stále stoupal. Rozhodnutí postavit 2 umělé přístavy se ukázalo jako správné hlavně 26.6. po pádu Cherbourgu. Oprava poničeného přístavu si vyžádala 3 měsíce.

Aglo-americké vylodění proběhlo většinou bez problémů. Pouze na úseku zvaný Omaha proběhly nejprudší boje, protože právě v tomto sektoru nacvičovala 352. německá divize obranu pobřeží, takže byla v naprosté pohotovosti a bdělosti. O potížích, které zde nastaly, svědčí i skutečnost, že 27 z 32 tanků americké 1. divize, které byly spuštěny na vodu v tomto úseku, se vinou silného přílivu potopilo. Mnohé i s lidmi. Po boji, který trval celý den, Američané ovládli úsek hluboký dva kilometry. Z přepravovaných 2 400 tun nákladu se prvního dne operace podařilo vylodit 100 tun.

Po celé délce pobřeží Omaha se zdálo, že spouštění ramp výsadkových člunů je signálem k obnovení a dalšímu soustředení kulometné palby; a nejvražednější byla na úsecích Dog Green a Fox Green. Čluny 29. divize, připlouvající na úsek Dog Green, se zastavovaly o písečné náspy na dně. Vojáci spustili rampy a skákali do hloubky jednoho až dvou metrů. Měli na mysli jediný cíl - dostat se přes vodu, projít dvěma sty metrů písčité pláže plné překážek, vylézt po mírně stoupajícím svahu pokrytém oblázky a dosáhnout pochybného úkrytu za pobrežní zdí.

Ale zatěžovala je výstroj, v hluboké vodě nemohli utíkat a neměli žádný úkryt, takže byli vystaveni křížové palbě z kulometů a ručních zbraní. Major Stanley Bach z 1. pěší divize nemůže ani po letech zapomenout na strašlivý obraz, jenž se mu naskytl, když jedno vyloďovací plavidlo narazilo naráz na tři miny. "Námořníci letěli vzduchem a těžce dopadli do vody. Už nikdy nevyplavali." Viděl jak dělostřelecký granát zasáhl člun přesně v okamžiku, kdy z něho vojáci vyskakovali do písku pláže Omaha, všude plameny, muži za živa upáleni. Nakonec se jim však podařilo za velkých ztrát prolomit fašistické pozice. Na ostatních úsecích probíhalo vylodění bez větších problémů a tak se invaze začala úspěšně rozrůstat.

Na německé straně všichni navzájem obviňovali. Rommel měl pravdu, že prvních 24 hodin bude rozhodujících, ale nikdo ho neposlechl. Jeho nadřízený - maršál von Rundstedt byl Hiltlerem odvolán z velení armádní skupiny Západ a na jeho místo byl dosazen generál von Kluge. Rommel v červenci spáchal sebevraždu, k níž byl v podstatě přinucen. Spojencům také významně napomohlo Hitlerovo přesvědčení, že útok v Normandii je klamný a ke skutečnému vylodění dojde v prostoru Pas de Calais.

Hitler proto nedal svolení k posílení jednotek v Normandii, až teprve 12. června byly přisunuty posily z východní fronty. Strategie Spojenců pro první fázi tažení po vylodění byla relativně jednoduchá. Montgomery chtěl použít britské a kanadské jednotky v oblasti Caen, aby zde poutaly Němce. Američané měli současně ze západu obejít hlavní bojovou linii a proniknout do vnitrozemí Francie. Byl to chytrý plán, který využíval německou taktiku proti Němcům samým.

V Polsku a ve Francii Němci překvapili vysláním obrněných kolon přes oblasti považované do té doby za neprůjezdné pro tanky a Montgomery chtěl nyní udělat to samé. Zatímco v okolí Caen byla otevřená krajina vhodná pro tankový boj, takže zde Němci soustředili značné síly, v americkém sektoru se nacházela zemědělské krajina protkaná mezemi a živými ploty, těžko průchodná pro obrněnou techniku, a proto německá obrana v těchto místech nebyla tak silná.

Přestože Spojenci měli drtivou leteckou převahu a Němci naopak značné organizační problémy, způsobené především rivalitou von Rundstedta a Rommela, celá akce se značně protáhla. Navíc na obraně Normandie se podílela zejména německá pěchota a dělostřelectvo a tanky zůstávaly v záloze, takže se mohly stát nepříjemnou hrozbou ve chvíli provedení průlomu. Montgomery proto s cílem zničit německé tanky naplánoval v oblasti jižně od Caen operaci Goodwood, jednu z největších tankových bitev 2. světové války, která soutěží v tomto oboru o primát s bitvou u Kurska. Proti 1 350 britským a kanadským tankům zde stálo 400 německých, v průběhu akce přisunuli Němci další jednotky. Celá akce prokázala značnou zaostalost spojenecké obrněné techniky, a skončila neúspěchem Spojenců.

Pro Brity měla tato bitva ještě jeden nepříjemný dopad: ztratili zde tak velké množství sil, že už nikdy potom nebyli schopni vést samostatné akce, bez podpory Američanů. Naproti tomu v americkém sektoru došlo na sklonku července k významnému průlomu, když Američané pod vedením generála Pattona prorazili německou obranu v tankové bitvě u Avranches. Patton dále plánoval přenechat Bretaň pěchotě, zatímco tankové síly by vyrazily na východ, do srdce Francie. Jeho záměry mu potom poněkud usnadnil Hitler, když nařídil mohutný útok tanků do jediného bodu spojenecké obrany, pro který byly vyhrazeny síly, jež mohly být použity daleko účelněji.

V oblasti města Falaise tak byly ve spojeneckých kleštích zbytečně vyplýtvány dvě německé armády, a i když se mnoha německým jednotkám podařilo vyklouznout, ztratily většinu své výzbroje. Mezitím Američané pod vedením generála Pattona vyrazili na východ, vyhnuli se bitvě u Falaise a vstoupili do Paříže.

Je důležité si uvědomit, že v Normandii a vlastně ani nikdy potom nedokázali Spojenci zvítězit pomocí nějakých mistrovských taktických kousků, ale vždy jen díky početní převaze a vychytralosti. Přesto si dokázali osvojit německý způsob boje, přijmout bleskovou válku za vlastní.

Velké bitvy | Debata